Jonathan sledoval, jak s lehkostí přepíná mezi sladkou nevinností a hravým škádlením. Úsměv se mu rozšířil. Naklonil se, otřel se špičkou nosu o ten její a promluvil tichým, svůdným hlasem.

„Nepochybuji o tobě,“ zamumlal. „Jen to chci od tebe slyšet – jak to moje holčička řekne, tak doopravdy.“

Anneliese se zachvěla víčka a tváře jí zalil ruměnec. Pod jeho upřeným pohledem předstírala ostýchavost.