Jak byla proměnlivá. Netrvalo jí ani okamžik přejít od ječení jako saň k žadonění o odpuštění. Vivian se v duchu ušklíbla, ale navenek dál hrála svou hru. „Už je to minulost. Budeme předstírat, že se nic z toho nestalo, a už to nikdy nebudeme zmiňovat.“

„Dobře. Už se o tom nezmíním.“ Evelyn si předstíraně otřela slzy. „Vivian, opravdu mi pomůžeš promluvit si s Finnickem?“

„Co se mezi vámi vlastně