Při pohledu na mučivý výraz ve tváři ženy, kterou miloval, se Finnickovi sevřelo srdce takovou bolestí, že sotva mohl dýchat. Vzal ji do náruče a rozběhl se ke vchodovým dveřím.

Během běhu říkal: „Vivian, to jsem já, Finnick. Slyšíš mě? Jsem Finnick. Zkus to ještě chvilku vydržet. Hned tě odvezu k lékaři.“

Za ním naléhavě křičel Hunter: „Už jsem řekl služce, aby pro doktora zašla, každou chvíli tu