Andrea zaslechla své jméno zvenčí, zpoza okna.

Spěšně si hřbetem ruky utřela slzy. Vzhlédla. Obrazovka byla tmavá. Zatažený závěs z ní opět udělal stěnu. Jako by se předtím nic nestalo.

Andrea se s námahou postavila. Bledá přešla k oknu. Venku u okna byly svařené mříže. Mohla se dívat jen dolů skrz železné tyče.

„Andreo!“

Pod oknem byl zelený trávník. Andrew stál na židli na trávníku, oběma rukama