Kenneth si kousl rty, polykaje ponížení a vztek, co mu svíraly srdce, a s úctou se Charlieho zeptal: „Dědo, můžu už jít?“

Charlie ho poplácal po tváři a řekl: „Dobře. Jdi už, můj drahý vnuku!“

Z Kennethových očí kanuly slzy ponížení, když se otočil a roztřeseně odešel.

Wendy ho spěšně následovala z místa konání.

Kráčeli tak rychle, jak jen mohli, v obavě, že je Charlie znovu zastaví, ale Charlie u