„Méně než dva měsíce."

„Připadá mi to jako věčnost." Řekne a já souhlasím.

Vracím se ke skupině, beru si něco k jídlu a hledám Anderse. Vidím ho s telefonem u ucha, stojí stranou od všech. Když se naše pohledy střetnou, nelíbí se mi, co vidím.

Když zavěsí, kývne hlavou, že chce, abych se k němu připojil stranou od skupiny.

„Co se děje?" zeptám se a jdu k němu.

„Posaď se." Řekne. To nikdy nevěstí n