Kapitola 1: Sutton

Už jsem to nemohla vydržet. V té malé místnosti bylo k zalknutí. Spustila jsem nohy z postele a postavila se; zarazila jsem se, když prkno podlahy tiše zavrzalo. Nikde v srubu jsem neslyšela Masona. Měl by být stále na svém běhu. Bylo po půlnoci, ale měla bych mít ještě asi hodinu, než se vrátí. Potřebovala jsem jen pár minut.

Opustila jsem ložnici a zamířila k předním dveřím, vykročila jsem ven do chladného vzduchu. Sešla jsem po několika schodech verandy a zhluboka se nadechla. Přesunula jsem se do paprsku měsíčního svitu, který pronikal korunami stromů. Nechala jsem ho tančit po své kůži, nechala jsem se jím povzbudit. Byla to jedna z mála věcí, díky kterým jsem ještě vůbec něco cítila.

Sklonila jsem hlavu a můj klid přerušilo hluboké zavrčení. Lapala jsem po dechu a otočila se; spatřila jsem obrovského šedého vlka, jehož oči byly upřeny na mě. Srdce mi bušilo v hrudi.

„Kahne…“ Zvedla jsem ruce a udělala krok směrem ke srubu. „Masone… šla jsem se jen nadýchat vzduchu. Nechtěla jsem…“

Vrhnul se na mě. Vykřikla jsem, když se jeho zuby zaryly do mé paže. Strhl mě z nohou a začal mě táhnout zpět do srubu.

***

Pět let.

Bylo to pět let, dva měsíce a jedenáct dní od chvíle, kdy si mě nárokoval beta smečky Dawn Stalker.

Nevěděla jsem proč, ale stalo se zvykem, že jakmile jsem nabyla vědomí, první věcí, která mi probleskla hlavou, bylo to, jak dlouho už tu jsem. Nebylo to tak, že bych odpočítávala čas do nějaké události. Nebylo to tak, že bych mohla prostě odejít. Byla jsem tu na doživotí. Hádám, že to byl způsob, jak si připomenout, že jsem přežila tak dlouho. Mohla bych přežít ještě o trochu déle.

Má mysl začala registrovat to, co jsem viděla. Můj rozmazaný zrak se začínal projasňovat. Alespoň na jednom oku. To druhé zůstávalo v temnotě a já věděla, že je oteklé a zavřené. Záblesky dalšího bití, které jsem tu noc utržila, se mi začaly přehrávat, zatímco jsem se snažila zorientovat. Srdce mi rychle bušilo a já polykala žluč, která se mi drala do krku. Nevěděla jsem, jestli už je konec. Potlačila jsem výkřik, když jsem se zapřela o studenou dřevěnou podlahu pode mnou. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tentokrát byla mimo, ale stále lepkavá krev, kterou jsem cítila, mi napovídala, že to tak dlouho nebylo.

Bylo to hodně krve.

Víc než obvykle.

Cítila jsem kousavou bolest podél paže a ramene, kde se jeho vlk zakousl, a šrámy od drápů na boku. Zhodnotila jsem zbytek poškození, které jsem utrpěla. Bolelo mě polykat. Mé tělo bylo pohmožděné a bolavé. Levá ruka a zápěstí byly ošklivě zlomené. Na čelisti jsem měla bouli a na obočí tržnou ránu, přímo nad tím oteklým monoklem. Byla jsem si jistá, že mám otřes mozku, soudě podle tepání, které mi vystřelovalo lebkou.

Ale stále to bylo hodně krve.

Vtom jsem uviděla nůž a v mysli se mi přehrálo více událostí té noci. Odtáhla jsem se po podlaze kuchyně a uviděla ho. Povědomá postava bety Masona, mého takzvaného druha, ležela bezvládně na podlaze srubu a pod ním se rozlévala další kaluž krve.

Byli jsme na našem každoročním ústraní. Jeden měsíc v roce, kdy mě Mason bral na výlet, abychom se „znovu sblížili“, jak to vždycky nazýval. Pro jakýkoli jiný pár by to znělo romanticky. Pro mě to byla noční můra.

Brzy jsem se naučila, že se mu líbí, když se bráním. Tak jsem přestala. Většinou ho to se mnou přestalo bavit, ale nakonec se jeho nuda změnila v zášť, pak v odhodlání. Právě tehdy plánoval naše útěky. Proto byly tak dlouhé. Aby se nemusel držet zpátky a já měla čas se dostatečně uzdravit a skrýt jeho dílo, než se budu muset někde ukázat. Koneckonců, byla jsem jen člověk. Ve srovnání s jeho druhem jsem se hojila pomalu.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem uvažovala nad výjevem před sebou. Lykani měli mnoho schopností, které lidé neměli. Schopnost rychle se uzdravovat byla jednou z nich. Nebylo to okamžité, ale trvalo to zlomek času, který to zabralo mně. Umožňovalo jim to přežít zranění, která by pro lidi byla smrtelná.

Ztěžka jsem polkla a ignorovala kyselou, kovovou pachuť.

Pokud se ještě nezvedl… Možná jsem… Musela jsem… Tentokrát jsem se bránila. Bránila jsem se tvrdě.

Mé oči zabloudily k předním dveřím. Tohle byla má šance. Mohla bych utéct. Nebo mě chytí a zabijí. Tak či tak, tohle mučení skončí. Kdybych zůstala, stejně by mě zabili za to, co jsem udělala. Nezáleželo by na tom proč. Byl to beta.

Vyškrábala jsem se na nohy. Mé tělo proti pohybu ani neprotestovalo, jak mnou začal proudit adrenalin. Sotva jsem přemýšlela o tom, co by to mohlo znamenat. Zda ještě někdy uvidím svou rodinu. Jak přežiju na vlastní pěst. Kdo mě přijde hledat. To byly úvahy, které tváří v tvář svobodě sotva stály za zmínku. Roztřesenou rukou jsem otočila koulí a otevřela dveře.

Bez ohlédnutí jsem vykročila ven.

Rozhlédla jsem se po pozemku. Bylo časné ráno, ale blížilo se první denní světlo. Srub byl ukrytý v lese. Neměla jsem tušení, v jakém lese. Nikdy jsem nevěděla, kam mě bere. Ale na tom nezáleželo. Dokud se dostanu z území Dawn Stalker, budu svobodná.

Šla jsem k autu. Klíče vždycky nechával ve sluneční cloně. Protože kdo by se odvážil okrást betu smečky Dawn Stalker? Nastartovala jsem motor a při tom zvuku se mi chtělo plakat. Sjela jsem po štěrkové cestě a zamířila vstříc svobodě. Jela jsem jakýmkoli směrem, o kterém jsem si myslela, že povede z území ven.

Ale adrenalin začal vyprchávat a má zranění si vybírala svou daň. Zlomenou rukou jsem nemohla pořádně sevřít volant a z bolesti se mi zvedal žaludek. A začala se mi točit hlava. Začal padat lehký déšť, což mi dále zhoršovalo viditelnost. Čím dál jsem jela, tím hustší se tvořila mlha, která zahalovala terén do neprostupné clony. Lapala jsem po dechu a strhla volant, kličkujíc, když se silnice přede mnou stočila.

Ztěžka oddychujíc jsem zajela ke krajnici. Kdybych nabourala, určitě by mě našli. Ale to těsné vyhnutí se nehodě mi alespoň znovu rozproudilo adrenalin. V dálce jsem viděla záři civilizace. Dojdu tam pěšky, pokud seberu sílu. A déšť snad smyje můj pach. S několika bolestivými hlubokými nádechy — připisujíc si na seznam zlomené žebro nebo dvě — jsem se vyvlekla z vozidla.

Neměla jsem boty. Mé nohy a chodidla byly vystaveny chladnému vlhkému vzduchu pozdní zimy. Bylo mi to jedno. Uši mi plnily zvuky přírody kolem mě. Cítila jsem, jak dopadají kapky deště a stékají mi po kůži. Rozvířilo to množství vůní. Všechno působilo jinak. Působilo to znovu jako nové.

Začala jsem kráčet. Kladla jsem jednu nohu před druhou. Pomalu jsem zrychlovala tempo. Už jsem ani pořádně neviděla, kam jdu. Ale říkala jsem si, že dokud cítím asfalt pod nohama, budu v pořádku.

Ještě jsem nebyla svobodná. Ale víc než kdy jindy — jsem chtěla být.