Všechno se mi slévalo dohromady, dokud mé nohy nedopadly na vyleštěnou dlažbu městské nemocnice.

Breyona mě podpírala, zatímco jsem křičela, vzduch se mi vypařoval mezi prsty a nahrazoval ho stín a noc. Nic z toho si nepamatuji.

"Pokoj 232..." řekla Breyoně žena bez tváře v pestrobarevných zdravotnických šatech s duhovým potiskem.

Zamrkala jsem a už jsme byly na chodbě. Podruhé se zavíraly dveře v