Zamrkám, abych se zbavila té sračky, co mi slepuje oči. Pak se pomalu rozhlédnu a snažím se moc nehýbat. Už mě fakt sere probouzet se s pocitem, jako by mě přejel náklaďák, a nepoznávat, kde jsem. Stává se to až moc často a pěkně mě to štve.

„Jsi vzhůru, Zlatíčko. Je hezké tě zase vidět v pohybu. Všechny jsi nás pořádně vyděsila. Ale ty nikdy nic neděláš napůl, že ne?“

Nakloním hlavu na stranu na