Dojdu k ní a obejmu ji. Zaboří mi tvář do břicha a pevně mě obejme kolem pasu. Ale nebrečí. Nejsem si jistá, jestli je to proto, že se soustředí na to, aby zůstala klidná kvůli němu, protože se přes pouto cítí, nebo jestli se smiřuje s tím nejhorším možným výsledkem. Nic neříkám; pokud bude chtít mluvit, promluví.

Tentokrát to trvalo hodiny, než do pokoje přišel léčitel. Někdo přinesl malé lehátko