Mrknu a postava je pryč, ale lidé na zemi zůstávají obklopeni sametově temně modrým inkoustem, který víří těsně nad zemí, neměnný, nehybný.

„Mám tě, Prcku.“

„Zhluboka se nadechni, Drobečku.“

„No tak, Mrňousi, vrať se k nám.“

Slyším ta slova, ale nemohu jim uvěřit. Stále zírám na jejich nehybná těla. Jsou to jejich hlasy v mé hlavě, protože je tak moc toužím slyšet. Cítím tlak na pažích, ale nemohu