Alec si odfrkl. „Divíš se?“

„Ne. Jen bych si přál, aby mi odpustila.“

„Možná až se osprchuje a odpočine si.“

Alecova ruka spočinula na mém boku. Bylo to, jako by nepotřeboval čekat do pátku, aby to věděl. To mě zmátlo, ale rozhodla jsem se to přijmout. Musela jsem usnout, protože další věc, kterou jsem vnímala, bylo otevírání dveří auta.

„Jsme doma,“ zašeptal Alec. Vystoupil a pomohl mi ven.