Probudím se v půlce dne a vidím Lindy, jak sedí v křesle, úplně vzhůru, strnule a nehybně. Zívnu a posadím se.

„Ahoj, jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptám se ospale.

„Jen hodinu nebo dvě…“ odmlčí se a já nakloním hlavu.

„Proč jsi mě nevzbudila? Seděla jsi tam celou tu dobu?“ zeptám se a ona pokrčí rameny.

„Nechtěla jsem tě obtěžovat. Promiň, že jsem usnula. Bylo to ode mě neslušné. Zůstala jsem, abyc