Z Xadenova pohledu

Maeveina úzkost byla téměř hmatatelná, když přecházela sem a tam po našem pokoji a málem prošlapala díru do koberce. Kousala se do plného růžového spodního rtu a zastrkovala si prameny tmavých vlasů za ucho.

„Nemusíme tam chodit,“ řekl jsem jí snad po sté. Přestala přecházet, podívala se na mě a já viděl, jak jí čelo brázdí vrásky starostí. „Můžeme jim říct, že jsme si to rozmys