Xadenův pohled

Upřeně jsem hleděl na Maeve. Byla bílá jako stěna, celé tělo se jí třáslo a klouby na rukou jí bělely s každou vteřinou víc a víc, jak křečovitě svírala telefon. V tu chvíli ani jeden z nás nevěděl, co říct.

Musí to být nějaký omyl.

S těžkým srdcem jsem konečně našel hlas.

„Je to omyl,“ řekl jsem tak klidně, jak jsem jen svedl. „Musíme ten test zopakovat.“

„Obávám se, že jsme proved