Violet
*Dítě mé krve?*
Ta slova mnou projela jako mráz. Zamrkala jsem, nejistá, co dělat – ale zvědavost mě přemohla. Odstoupila jsem od Kylana, pomalu zamířila k věštci a klesla na židli naproti němu.
Stále se ušklíbal, naklonil se dopředu a naklonil hlavu, studujíc mě.
„Oči ze sněhu, síla z ohně,“ řekl. Pak začal mumlat v podivném jazyce, slova, kterým jsem nerozuměla. Znělo to jako starý, prast