Adelaide

Alaric na mě zíral s klidným úsměvem na tváři. „Pokud tohle musím podstoupit, abych s tebou mohl mluvit,“ řekl, „pak ne, nejsem se sebou unavený, Addy.“

Nevěřícně jsem lapala po dechu, zatímco se jeho rty ještě víc zkroutily do úsměvu a on na mě dál zíral, jako bych byla to jediné, na čem mu v tu chvíli záleželo.

„Žádné stráže – ani jedna?“ zeptala jsem se a zvedla obočí, zatímco jsem ryc