Byly dvě hodiny ráno, když jsem se probudila a uviděla Tita u okna, jak hledí na srpek měsíce.

Úchvatná silueta muže, který je mým osudovým druhem, byla tak přitažlivá; není divu, že každý, kdo na něj pohlédne, po něm zatouží.

Tentokrát jsem si však v jeho pohledu všimla něčeho zvláštního, jakési prázdnoty...

Proč se tak tváří?

„Tite?“ zavolala jsem tiše a on sebou okamžitě trhl, než se ohlédl na