Ella

„Už je to příliš dlouho,“ mumlám a proplétám si prsty, oči upřené na tvrdé železné dveře bunkru. Jednu ruku mám na Rafeově malém nosítku, jak klidně spí vedle dvou nepohodlných židlí, které jsme s Corou přitáhly chodbou, abychom byly co nejblíže vchodu a dozvěděly se novinky hned, jak přijdou.

„Ello,“ procedí Cora skrze zuby. „Musíš to přestat říkat. Děsíš mě.“

„To ne já tě děsím,“ odseknu na