Ella

Cora a já dupeme ze schodů a lapáme po dechu, když dorazíme dolů. Ona se vydává temnou chodbou, držíce před sebou Henryho telefon, jehož baterka prořezává temnotu, ale já slabě vykřiknu a chytím ji za ruku.

Otočí se na mě, šílená strachy, zoufalá touhou utéct, ale já ji prosím, ať počká jen chvilku. „Nosítko,“ řeknu a natahuji se pro něj, „pro dítě.“

S pochopením mi podá Rafeovo nosítko a já