POHLED ATAŠI

„Vetřelci!“ Genevievin hlas zahřměl schodištěm, následovaný ostrou ozvěnou jejích bot o kámen. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že jde po nás. Cassianova ruka se mi pevněji sevřela na paži a táhla mě vpřed, když jsme se dali do běhu.

V chodbách před námi se rozlehl křik. K honu se přidaly další kroky, zvuk se násobil, až to působilo, jako by nám byla v patách celá smečka. Přes h