POHLED ATASHY

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se, ne proto, že bych spěchala to vědět. Upřímně, bála jsem se spíš o něj než o cíl cesty. Být takhle nesena, schoulená v jeho náručí, zatímco se brodil sněhem, muselo být vyčerpávající.

Připadalo mi, že se pohybujeme už hodiny, ačkoli jsem ztratila pojem o čase. Část mého já se chtěla přímo zeptat, jestli je unavený, jestli nepotřebuje zastavit, možná mě na