POHLED ATASHY

Jeho ruka hřeje na mé čelisti, jeho tělo je přede mnou jako zeď a já slyším samu sebe říkat: „Nic,“ protože to je bezpečnější než říct všechno.

Uvnitř to není nic. Uvnitř je to chaos.

Začalo to, když zmizel ten kámen. Tehdy mi v tichých chvílích začalo být v hlavě divně, jako by pod dveřmi, které nemohu najít, proudil vzduch, jako bych stála potmě na vrcholu schodiště a věděla, že je