POHLED ATASHY

Sever byl svým způsobem nádherný, ale Jih to nikdy nebude.

„Přesně na to myslím,“ řekla Celeste, jako by mi tu myšlenku vytrhla přímo z hlavy. Seděly jsme na dřevěné lavičce na okraji parku, boty napůl zabořené ve sněhu. „Je to tu krásné, sestro, opravdu. Ale Jih je jiný.“

Sledovala jsem, jak se mi při jejích slovech sráží dech v obláčcích páry.

„Jih je teplý a hlučný,“ pokračovala a