POHLED ATAŠI

Otočila jsem se tak rychle, že se lem mého pláště zvedl ze země. Dech se mi zadrhl v okamžiku, kdy na něm spočinuly mé oči – vysoký, zastíněný měsíčním svitem, kabát vlhký z cest, vlasy rozcuchané, jako by jel bez odpočinku.

„Cass—“

Nikdy jsem jeho jméno nedořekla.

Dostihl mě ve dvou krocích a dotkl se mých rtů prstem, jemně, ale dost pevně na to, aby utišil každý zvuk v mém hrdle. Z