Z pohledu Atashy

„Takže o Stínech nevíš vůbec nic?“ Jeho smích náhle naplnil jeskyni. Proč se tak dobře bavil?

Zamračila jsem se, zatímco se dál smál. Odrážel se od kamenných stěn a vracel se zkreslený, vrstvil se přes sebe, až bylo těžké rozeznat, kde začíná a kde končí. Z toho zvuku mi naskočila husí kůže, ne proto, že by byl hlasitý, ale proto, že v sobě nesl jistotu. Nesmál se, aby mě zastraši