Z POHLEDU ATAŠI

„Jsi v pořádku, otče?“ zeptala jsem se, když jsem sledovala, jak se jeho ruka třese kolem prázdné sklenice a klouby mu bělají, jak se snažil uklidnit. Nebyla to moje slova, co mu to způsobila.

Bylo to to, co stálo o pár kroků dál.

Na druhé posteli ležela Celeste.

Její tvář byla sotva k poznání.

Po kůži se jí šířily vředovité rány v rozhněvaných shlucích, některé už na okrajích tmav