Z Atašina pohledu

V okamžiku, kdy zeď povolila, změnil se vzduch.

Nebyl jen chladnější. Byl těžší, jako by prostor za rozbitým kamenem nepatřil do stejného světa, jako by samotná jeskyně zadržovala dech a průlom konečně nechal něco vydechnout do nás.

Tlak udeřil jako ruka svírající mou hruď a pak ji stahující, ne drtící kosti, ale nutící každý nádech probojovat se neviditelnou tíhou.

Kůže mě brněl