Bílá vlčice seděla u břehu řeky.

To krásné stvoření zíralo na Raniu, jako by na ni čekalo. Ale Rania nemohla pochopit, na co čeká. Byla tam. Byla tam vždycky.

V očích toho tvora byla však touha. Bílá vlčice na ni nepřestávala zírat…

Když se Rania probudila, byla ve své posteli sama. Rozhlédla se a nikoho nenašla, ale kolem ní se vznášela Maximova vůně. Byl všude.

Rania si drsně promnula obličej a