„Jine!“ zavolala na něj, tentokrát však hlasitěji. Zároveň vší silou sevřela jeho tvář do dlaní.

Do očí se mu postupně vracel jas a jeho tmavé zorničky odrážely její tvář, avšak výraz v nich byl nesmírně složitý.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Nic to není,“ vydechl.

„To je dobře,“ oddychla si úlevou. „Ten výraz, co jsi měl před chvílí, byl jako...“ Chvíli přemýšlela, než našla správné přirovnání. „Byl