Když Aria slyšela, že má někdo stejný názor jako ona, zářivě se usmála. „Říkala jsem jí to samé, Luno Jasmine,“ řekla.

Zvlášť když to byla Luna, kdo to navrhl, Lilac její nabídku tak snadno neodmítne, že?

„Podívej, budeš tak krásná, až si oblékneš tyhle šaty, Lilac. Mají stejnou barvu, jakou nese tvé jméno. Vybrala jsem je speciálně pro tebe.“ Luna Jasmine vypadala tak laskavě a vřele, přesně jako mateřská postava, kterou Lilac nikdy v životě neměla.

Myslela si, že se tato laskavá luna stane skutečně její matkou, až se dají s Aidenem dohromady. Ale jak by jí mohla stále říkat ‚matko‘, když se vztah mezi ní a Aidenem takhle zkazil?

Stane se matkou Ruby...

Lilac se kousla do rtu, nenáviděla to jméno. Nenáviděla tu ženu, která jí ukradla štěstí, ale ještě víc nenáviděla Aidena za to, že to s nimi vzdal a zároveň ji vinil ze své nevěry.

„Pojď sem a zkus si je.“

Když Lilac viděla, jak je Luna Jasmine vřelá a jak o ni měla strach, neměla jinou možnost než si šaty vyzkoušet a dovléct se na dnešní večírek, kde všichni vypadali tak napjatě.

Koneckonců, tato uvítací oslava byla pro lidi, kteří se snažili zničit jejich smečku bojem s vlkodlaky na hranicích mezi vlkodlačím a lykanským územím, protože chtěli rozšířit svou vlastní moc.

Nemluvě o tom, že to byli také lidé, kteří zabili jejich známé z této smečky, ty ubohé válečníky, kterým se nepodařilo vrátit do vlasti.

Samozřejmě, v této oslavě byl stále vetkán hněv a hořkost, ačkoli to vypadalo tak živě, se spoustou alkoholu a jídla na stolech a dobrou hudbou, která se odrážela od každé zdi sídla smečky.

„Vypadáš tak nádherně!“ zvolala Aria poté, co nanesla trochu make-upu na Lilacinu bledou tvář. Byla krásná sama o sobě, takže Aria nemusela dělat mnoho.

Barva těch šatů Lilac tak slušela, vypadala tak přitažlivě a nádherně, až na ten smutný výraz v očích, který byl jedinou věcí, co činila její celkový vzhled trochu zvláštním.

Nicméně, navzdory tomu, co Aria bezpočtukrát opakovala, se Lilac necítila krásná. Cítila se hrozně.

„Netahej takový obličej,“ řekla Aria jemně, když vzala Lilacinu tvář do dlaní a zatahala ji za tváře, aby se její rty roztáhly do úsměvu. „Truchlila jsi pro něj týden. Ukaž mu, o co přišel, když ti nebyl věrný.“ Aria zavrtěla hlavou. „Ty bys neměla být ta, kdo je rozrušený, měl by to být on. Je to Aidenova ztráta, že tě nemá jako svou budoucí lunu.“

Mezi lidmi se začaly šířit zvěsti o Ruby a Aidenovi, a vzhledem k tomu, jak se Lilac zamykala ve svém pokoji, si lidé začali dávat dvě a dvě dohromady.

Lilac věnovala Arii malý úsměv a následovala svou kamarádku, aby konečně vykročila ze své ložnice.

„Neboj se, je tam teď tolik lidí, že na Aidena a Ruby nenarazíme,“ řekla Aria a chytila Lilac za ruku.

Ta jména vyslala do Lilacina srdce další vlnu bolesti, když následovala svou nejlepší kamarádku ven do zahrady.

Noc byla tak krásná a živá, ačkoli tu a tam bylo stále cítit napětí, zvláště když se po smečce potulovali lykani a ostatní se na ně dívali ostražitě.

Bylo to poprvé, co Lilac viděla lykana. Opravdu dostáli své pověsti nejsilnějších měničů v jejich říši; muži byli tak vysocí a mohutní, zatímco ženy vypadaly tak pěkně, ale zároveň silně, jako by se každá z nich dokázala sama poprat s lykanským samcem.

Podle toho, co Lilac slyšela, byly v lykanské smečce ženy válečnice, a proto, i když počet členů té smečky nebyl tak velký, počet jejich válečníků byl excelentní, jelikož se do boje na bojišti zapojovaly i ženy.

„Nemůžu uvěřit, že je někdo tak vysoký,“ řekla Aria, když kolem nich prošel muž z lykanské smečky. Ty dvě mu sotva dosahovaly po ramena.

Lilac se na toho muže podívala, ale nic neřekla.

Právě teď kráčely ulicemi, kde se po obou stranách cesty nacházelo mnoho stánků.

„Jsem unavená,“ řekla Lilac. Točila se jí hlava z toho, že je obklopena tolika lidmi, zvláště když ji zdravili s obavami v očích. Lilac cítila jejich nutkání zeptat se jí, co se stalo mezi ní a Aidenem, ale naštěstí byli dostatečně zdvořilí, aby se zdrželi přílišného vyptávání. „Chci si támhle sednout. Můžeš jít sama, počkám na tebe tam.“

Lilac ukázala na stánek s nápoji. Byl téměř prázdný, byli tam jen dva hosté. Cítila se tak přehlcená a nemyslela si, že zvládne jít dál.

„Ach, tak dobře,“ řekla Aria trochu zklamaně, ale když se podívala na Lilacinu tvář, věděla, že ji nemůže dál nutit. „Jsi si jistá, že budeš v pořádku, když tě tu nechám samotnou?“

Lilac si vynutila úsměv, aby ji uklidnila. „Jdi, nebo přijdeš o spoustu dobrých věcí.“

Aria svraštila nos a pak vesele odešla; úsměv na Lilacině tváři zmizel, jakmile Aria odešla a ona zamířila ke stánku s nápoji.

„Ó, Lilac!“ pozdravil ji starý muž, když se posadila, a prohodil pár slov, než si objednala pití.

„Máte něco sladkého?“ zeptala se Lilac svým chraplavým hlasem a stařec jí okamžitě podal velkou sklenici s červenou tekutinou.

Lilac mu poděkovala a ztichla; nejevila zájem o své okolí a teprve o pár minut později si všimla, že ji někdo pozoruje.