„Opravdu nechci jet.“ Našpulila jsem pusu a odmítala Christiana pustit. Uběhl měsíc – a přesně jak slíbil, měla jsem jít do bezpečného domu.

Christian se zatvářil provinile, pustil mě a o krok ustoupil. „Je to jen na chvíli, Sereno.“ Vložil se do toho Emilio.

„Vypadá to jako krabice od bot, nemá to ani okno,“ stěžovala jsem si, čímž jsem ho rozesmála na celé kolo, když si opřel hlavu o mé rameno.