„Luisi!“ zašeptala jsem, když jsem vstoupila do naprosto temného skladiště.

Útěk z domu nebyl tak těžký, jak jsem si myslela, protože odpoledne nebyla ostraha tak přísná. Odejít zahradními dveřmi, které vedly přímo na stezku k metru, byla hračka, ale stejně jako Popelka jsem věděla, že po půlnoci budou tytéž dveře silně střeženy.

Nejlepší na tom bezpečném domě bylo asi to, že se mnou nikdo nemluvi