Když to Amálie uslyšela, okamžitě se na Antonia usmála.

S odhalenými bílými zuby a přimhouřenýma krásnýma očima se Amálie usmívala tak okouzlujícím způsobem jako růže po dešti.

V tu chvíli Antonio nedokázal na nic myslet a chtěl jen mít Amálii.

Amálie se dala snadno ukonejšit. Už dávno zapomněla, jak zuřivá před chvílí byla.

Oči se jí rozzářily. „Slibuješ?“

„Jo. Slibuju.“

Když to Amálie uslyšela,