‚Dobré ráno, Emmo.‘

Otočila jsem se ke dveřím, abych pozdravila bratra, ale nikdo tam nestál. Jsem sama. Ale čí to byl hlas?

‚To jsem já, ty hloupoučká. Tvá vlčice.‘

Trhla jsem sebou. Samozřejmě, mám narozeniny. Dnes jsem dostala svou vlčici. Je to ale divné, slyšet hlas uvnitř své hlavy.

‚Zvykneš si na to,‘ řekl hlas.

‚Chvíli to potrvá,‘ odpověděla jsem.

‚Máme všechen čas na světě,‘ řekla má vlčice.

‚Jak se jmenuješ?‘ zeptala jsem se jí.

‚Eliza.‘

‚To se mi líbí,‘ řekla jsem jí.

‚Já vím, že líbí, Emmo. Teď vstávej a jdi strávit den se svým bratrem. Asher už vycítil mou přítomnost a nemůže se dočkat, až mě pozná,‘ řekla.

Vstala jsem nadšená a plná energie. Nemůžu se dočkat, až uvidím Elizu.

Vyčistila jsem si zuby, osprchovala se a oblékla si tepláky a mikinu. Ideální pro líný narozeninový den s mým bratrem.

Když jsem sešla dolů, Andrew už udělal palačinky. Byla to naše tradiční narozeninová snídaně.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Emmo!“ zakřičel a pevně mě objal. „Asher vycítil Elizu. Je tak nadšený, že konečně pozná svou sestru.“

„Ona se taky nemůže dočkat, až ho pozná,“ řekla jsem a věnovala mu velký úsměv.

Zbožňuju Ashera. Je to ten nejlepší vlk, jaký existuje.

„Pojď, jdeme jíst,“ řekl a táhl mě ke stolu.

Když jsme byli plní, šli jsme do obýváku pustit si náš první film dne. Vždycky jsme se dívali na sérii Avengers. Lidé na těch filmech odvedli skvělou práci.

Kolem jedné hodiny jsme s Andrewem šli do kuchyně začít dělat oběd. Na mé narozeniny míváme mé oblíbené jídlo, lasagne. Na jeho narozeniny míváme jeho oblíbené jídlo, pizzu.

Začala jsem připravovat lasagne, zatímco si Andrew sedl ke kuchyňskému stolu.

„Možná brzy najdeš svého druha,“ řekl.

„Možná,“ řekla jsem a nezvedla k němu zrak.

Nerad se s ním o tom bavím. Je to můj bratr a mluvit o páření je divné. A nechci ho opustit, nikdy. Bude pro mě opravdu těžké odejít se svým druhem.

„Možná to bude Jacob,“ řekl.

Podívala jsem se na něj. „Tobě by to nevadilo?“

„Jo,“ řekl a pokrčil rameny. „Je to jeden z našich nejlepších bojovníků, takže vím, že bys s ním byla v bezpečí. A vím, že už se ti líbí. Bylo by pro tebe snazší jít s ním.“

Přešla jsem k němu a sedla si vedle něj. „Nebude pro mě snadné odejít. Bez ohledu na to, kdo bude můj druh. Ty jsi má rodina. Nechci tě opustit.“

„Já vím, Em,“ řekl a usmál se. „Nechci, abys odešla. Ale pokud najdeš svého druha, odejdeš. A my budeme v pořádku.“

„Možná ho nenajdu,“ řekla jsem a znovu vstala. „Ty jsi ji taky nikdy nenašel.“

„Ano,“ přikývl. „Ale mám docela dobrý pocit, že ty ho najdeš a že to bude Jacob.“

Usmála jsem se a protočila oči. „Uvidíme.“

Vstal a pomohl mi dodělat oběd. Když jsme dojedli, vrátili jsme se do obýváku podívat se na další film.

Kolem sedmé večer mi Andrew řekl, ať se jdu připravit. Museli jsme jít asi 20 minut pěšky, abychom došli na místo přeměny v lese.

Je to malá mýtina uprostřed lesa, kam chodí všichni vlci ke své první přeměně. Je výjimečná, protože je to jediné místo v lese, kde na vás může měsíc zcela svítit. Náš les je tak hustý, že měsíc stromy sotva prosvítá. Mýtina je jediné místo, kde svítí volně.

Oblékla jsem si bílé šaty, vybrané speciálně pro tento večer. Je tradicí nosit bílou v noci naší první přeměny. Obula jsem si boty a šla zpátky dolů.

Andrew na mě čekal u dveří. Podal mi bundu a opustili jsme dům.

Srdce mi bušilo v hrudi. Andrew to asi slyšel, protože mě chytil za ruku a přitáhl si mě blíž.

„Neboj se, Emmo,“ řekl tiše. „Bude to úžasné. A já tam budu pro tebe.“

„Děkuju,“ řekla jsem. „Mám tě ráda.“

„Taky tě mám rád, maličká,“ řekl a objal mě kolem ramen.

Asi po 20 minutách jsme dorazili na mýtinu. Mí přátelé a Luna Gloria už tam byli a čekali na nás.

Luna ke mně přistoupila jako první. „Všechno nejlepší, zlatíčko. Nemůžu se dočkat, až poznám tvou vlčici.“

„Děkuju, teto Glorie. Taky se těší, až tě pozná,“ řekla jsem s velkým úsměvem.

Amy a Jacob ke mně přišli s velkými úsměvy na tvářích.

„Všechno nejlepší, Emmy,“ řekla Amy a pevně mě objala.

„Všechno nejlepší, Emmo,“ řekl Jake a políbil mě na tvář. „Tak, pojďme poznat tvou vlčici. Je zima a nechci, abys onemocněla.“

Má pravdu. Je prosinec a jediné, co mám na sobě, jsou šaty. Sice mám bundu, ale ta mě moc nezahřeje. Jediný důvod, proč se netřesu, je vzrušení.

„Má pravdu, Emmo,“ řekl Andrew. „Dej mi bundu a postav se doprostřed mýtiny.“

Udělala jsem, co řekl, a postavila se doprostřed mýtiny. Všichni se na mě povzbudivě usmáli a otočili se, aby mi dopřáli trochu soukromí na svléknutí.

Opatrně jsem si sundala šaty, spodní prádlo a boty a úhledně je složila na hromádku. Znovu jsem se narovnala a vzhlédla k měsíci.

‚Jsi připravená, Emmo?‘ zeptala se má vlčice.

‚Jsem,‘ odpověděla jsem. ‚Jak to mám udělat?‘

‚Prostě se poddej. Bude to bolet. Ale nebraň se tomu. Brzy bude po všem. Nech to plynout a předej mi kontrolu,‘ řekla.

Udělala jsem, co řekla. Zhluboka jsem se nadechla a nechala ji převzít kontrolu nad naší myslí a tělem. Začala jsem cítit, jak mi praskají kosti. Vydala jsem ze sebe malý výkřik a padla na kolena.

„To je ono, Em,“ slyšela jsem bratrův hlas. „Bude to v pořádku. Prostě se poddej.“

Bolest byla nesnesitelná. Bylo to, jako by se mi lámaly všechny kosti najednou.

Potlačila jsem nutkání zvracet a soustředila se na to, abych se vzdala kontroly.