Gabrielův pohled

„Gabrieli?“ uslyšel jsem, jak někdo volá mé jméno.

Zabručel jsem a otočil se na bok. „Ještě pět minut.“

Někdo se uchechtl. „No tak. Už je jedna odpoledne.“

„Lžeš,“ zamumlal jsem.

„Ráda spím stejně jako ty, ale musíš vstát,“ řekl ten někdo a znovu se zasmál. „Nickova máma nám dělá oběd a já se nemůžu dočkat, až začneme s kouzlem.“

Otevřel jsem oči, otočil se a uviděl Ariu stát vedl