Tíživý příkrov noci lnul ke starobylým lesům a zesiloval šelest listí i houkání sov.

Kier, potřísněný blátem a vyčerpáním, se konečně zastavil na povědomé mýtině zalité přízračnou měsíční září. Při vzpomínkách, které toto místo skrývalo, ho zaplavila vlna nevolnosti.

„Mohla by ta noc být snad ještě horší?“ zachraptěl a stěží potlačil zavrčení, které se mu dralo z hrdla.

S otřesem, který mu projel