„Lucy, neříkej to takhle. Vybudujeme smečku a až přijde čas, hezky poprosíme.“ AJ se zasmál a opřel se na stoličce, na kterou si sedl.

Zíral jsem na Lucy, která můj pohled opětovala. Snažil jsem se racionalizovat to, co jsem právě slyšel. Myšlenka, že bych jednou rád měl vlastní smečku, mi hlavou probleskla. Zůstat na hradě po zbytek života mě zrovna nelákalo, ale vlastně jsem nevěděl, jak začít.