Teprve potom Garrison pustil Sotiriinu ruku. Neochotně ji štípl do tváře. V očích mu plál jarní žár. „Najednou jsem si uvědomil, jaký jsem ubožák. Vím, že nás dělí necelých šestnáct hodin, ale nemůžu se dočkat. Srdce mi divoce buší. Kéž bych měl stroj času, abych se mohl okamžitě přenést do zítřka, do chvíle, kdy s tebou půjdu k oltáři a navléknu ti ten prsten na prst. Jakmile se to stane, vykřičí