Cesta ven probíhala v tichu, v příliš velkém tichu. Řídil Hunter, klouby na volantu mu zbělely, oči měl upřené před sebe, jako by se silnice mohla přiznat, kdyby na ni zíral dostatečně tvrdě. Kaiden seděl na místě spolujezdce, čelist zatnutou, bouře uvězněná pod kůží. Já zůstala vzadu, notebook vybalancovaný na kolenou, záře obrazovky mi malovala stíny pod očima. Už to byly roky, co jsem dovolila