Dlouhou chvíli zůstala nehybná, dech horký a nepravidelný proti mé kůži. Mé prsty se jí znovu prohrábly vlasy, pomalé kroužky na pokožce hlavy, čekání.

„Je to jídlo?“ zeptal jsem se tiše. „Spánek? Projížďka? Chceš do něčeho praštit? Chceš, abych tě někam vzal?“

Ramena jí cukla, tlumený zvuk do mé košile.

„Mluv se mnou, malá bojovnice,“ zašeptal jsem jí do vlasů. „Už nemusíš s těmi hlasy bojovat sa