Kaidenovy kroky za mnou zpomalily, zvuk se vytratil do hustého, těžkého ticha, které naplnilo chodbu. Ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to cítit ve vzduchu, ta tíha, kterou ten kus nábytku stále nesl.

Alininy prsty se otřely o dřevo, jako by se bála, že mu ublíží. Její dotek byl pomalý, něžný, zbožný. „Byla její,“ řekla tiše, skoro pro sebe. Ta slova sotva přešla přes její rty, ale zasáhla dost tv