Sonia jen seděla v Tobyho autě – celou cestu spolu nepromluvili ani slovo. Brzy dorazili ke starému sídlu Fullerových.

Rose Fullerová žila na předměstí. Milovala ticho; často meditovala a modlila se a obsluhovalo ji jen několik žen. Sonia už z dálky slyšela kašel staré dámy. Roseina tvář byla bledá a nezdálo se, že by byla v dobrém zdravotním stavu. Nejprve řekla chladně Tobymu: „Jdi a stůj u dveří.“ Pak vzala Soniu do domu.

„Kdo by si pomyslel, že nedlouho poté, co odjedu, se stane taková velká věc. Sonio, tentokrát jsi příliš impulzivní.“

Sonia věděla, že stará paní mluví o jejím rozvodu s Tobym. Pomalu přistoupila, vzala obvykle studenou ruku staré dámy a mírně se usmála. „Stará paní Fullerová, měla byste být za mě šťastná. Konečně mohu být sama sebou, ne?“

Stará paní pohlédla na Tobyho, který byl venku, s mírnou výčitkou v očích, a otočila se, vypadajíc trochu smutně. „Toby, to pošetilé dítě. Jak mohl nechat tak dobrou manželku, jako jsi ty, jít? A teď mě dokonce oslovuješ ‚stará paní Fullerová‘!“

Sonia sebou trhla a cítila, jak se jí do očí derou slzy. „Babičko.“

Rose poplácala Soniu po hřbetu ruky. „Sonio, mohu dosvědčit tvé city k Tobymu za ta léta. Opravdu to dokážeš nechat být?“

„Nemám jinou možnost, než to nechat být, babičko.“ Sonia cítila v srdci hořkost. Co na tom, že jsem to nedokázala pustit z hlavy? Už toho bylo dost.

Stará paní ji objala a jemně ji poplácala po zádech, aby ji utěšila. „Nebudu ti vyčítat, že ses s Tobym rozvedla. Věděla jsem, že tento den dříve či později přijde. To Toby nemá to štěstí být s tebou.“

Sonia se tiše opřela v Roseině náručí. V uplynulých letech v rodině Fullerových byla Rose jediná, kdo k ní kdy projevil laskavost. Jean i Tyler se neodvážili si s ní zahrávat, když byla Rose nablízku, a vždy kolem ní museli být opatrní, takže Sonia už dávno považovala Rose za svou rodinu. Sonia rozvodu nelitovala, ale byla škoda, že už nebude moci prokazovat svou vděčnost a péči po jejím boku.

„Sonio, sledovala jsem Tobyho vyrůstat a rozumím jeho povaze. Pokud tě jednoho dne bude chtít zpátky, vrátíš se k němu?“ Stará paní se zdráhala nechat tak dobrou snachu odejít a přirozeně doufala, že ti dva budou v budoucnu spolu.

Sonia však nebyla hloupá – věděla, že jen Tina dokáže Tobyho obměkčit, ne ona.

Soniiny rty sebou cukly. „Ale babičko, on mě nemiluje – měla jsem si to uvědomit už před šesti lety.“

Zdálo se, že i Rose si něco uvědomila, protože její výraz zesmutněl a potemněl.

„Babičko, bez ohledu na to, jestli jsem stále tvá snacha, nebo ne, jsem pořád ta stará Sonia, která tě bude navždy ctít.“ Natáhla ruku a s úsměvem pohladila Rose po vlasech. „Prosím, buď vždy šťastná a zdravá, ano? O nic jiného se nestarej.“

Toby stál jen tiše venku. Věděl, jaký vztah Sonia a Rose mají. Ačkoli Soniu celá ta léta nemiloval, nemohl popřít fakt, že se Sonia ke staré paní chovala velmi hezky – o nic hůř než její vlastní děti, kdyby nějaké měla. I když Jean a Tyler na ni nebyli hodní, ona se o ně také starala.

Když se dozvěděl, že Tinu autonehodu způsobila Sonia, cítil k ní v srdci odpor, ale rozhodl se ji nechat jít, protože se k Rose chovala opravdu upřímně. Dalo by se to považovat za jeho poslední projev laskavosti k ní.

Po dlouhé době obě vyšly z domu.

„Sonio, klidně mě přijď v budoucnu navštívit, kdykoli budeš mít chuť. Obávám se, že mi zbývá už jen pár let života.“

„To neříkej! Jsi někdo, kdo by se mohl dožít sta let, a slibuji, že tě budu navštěvovat často.“

V tu chvíli Toby vystoupil a nabídl: „Odvezu tě.“

Sonia přímo odmítla. „To není třeba. Někdo mě vyzvedne.“ Otočila se a kráčela k černému Maybachu, který už dorazil.

Když Toby viděl, že je to Charles a Carl, jeho oči potemněly. Na ten vřelý výjev, jak si ti tři povídají a smějí se, se z nevysvětlitelného důvodu dívalo jen těžko.

Rose několikrát zakašlala a už trochu lapala po dechu. „Už jsem stará a nemohu se vám plést do záležitostí, ale Toby… doufám, že toho jednoho dne nebudeš litovat.“

Rose, která ho vždy rozmazlovala, v něj už byla nesmírně zklamaná a nechtěla se na něj dívat. S tím se za pomoci služebné vrátila do domu.

Toby stál osamoceně u dveří a jeho výraz opět ochladl.

Litovat? Nikdy.