Jako by ho mrzelo, že jsem se zakryla, Michael mě s povytaženým obočím klidně pokáral.

„Um... Je pozdě, měla bych jít do práce. Jinak přijdu pozdě,“ vyhrkla jsem v panice a prostě si vymyslela výmluvu.

Neodvážila jsem se mu už podívat do očí, protože se zdálo, že jsou schopné vnímat úplně všechno. Pokaždé, když se naše pohledy střetly, nemohla jsem si pomoct a znervózněla jsem.

„Pracuješ v Joyful