„Věřím ti,“ pronesl po chvíli a rozptýlil mé pochybnosti.

„Opravdu?“

Dojatá, že se rozhodl mi věřit, se mi zamlžily oči a v krku se mi udělal knedlík.

„Vím, co je zač. Nech mě to vyřešit, dobře? Nedovolím, aby tě očerňovali.“

Ačkoli neodpověděl na mou otázku, všechno, co řekl, mě málem přimělo propuknout v pláč.

„Děkuji,“ řekla jsem tiše.

Mohl tu záležitost ignorovat, protože by se do ní nenechal