V obývacím pokoji stál také muž středního věku. Když ji viděl přicházet dolů, vykročil vpřed, aby jí vzal zavazadla, a uctivě pokývl hlavou: „Slečno Lewisová.“

Byl to Philip Lee, komorník rodiny Leachových. Rodina Leachových ho poslala, aby Julianu vyzvedl, čímž jí projevili úctu.

Selene se na ni omluvně podívala: „Jill, promiň, nechtěla jsem to udělat.“

Juliana se před ní zastavila, podívala se na ni povýšeně a lhostejně řekla: „Omlouváš se za to, že jsi mi nepomohla utéct, nebo za to, že jsi mě strčila do řeky?“

Byla to Selene, kdo dnes Julianě pomohl utéct. Ale nedlouho poté, co Juliana vyběhla ven, ji Jermaine pronásledoval.

Když stála u řeky, Juliana mu vyhrožovala smrtí, aby se nemusela vdávat.

Selene ji přišla přesvědčovat, ale pak ji strčila do řeky.

Po celém městě se rozneslo, že Juliana Lewisová by raději zemřela, než aby si vzala Bensona Leache.

Jermaine i Philip se významně podívali.

Selene najednou zpanikařila, oči sklopené: „Promiň. Nechtěla jsi utéct ani skočit do řeky. Byla to všechno moje chyba, omlouvám se.“

Jermaine řekl se zachmuřenou tváří: „Jill, nenech svou sestru vzít na sebe všechnu vinu.“

Juliana si lehce odfrkla: „Vyprovoď mě.“

Selene vzhlédla k Julianě a následovala ji ven.

Venku na dvoře s fontánou byla chladná podzimní noc.

Juliana se zastavila před fontánou, pak zatáhla Selene a strčila ji dopředu...

S žbluňknutím Selene spadla do bazénku a byla celá promáčená. Snažila se vstát: „Jill, ty...“

Juliana ji však kopla zpátky do bazénku: „Nemanželská dcera není moje sestra.“

To vše se stalo tak náhle.

Jermaine byl ohromený, než se vrhl vpřed a stáhl Julianu zpět: „Proč jsi strčila Selene?“

Selene se v bazénku třásla a držela si ruce na hrudi: „Tati, neobviňuj Julianu. Je to všechno kvůli mně, že ji vzali zpátky. Nezáleží na tom, hlavně že se na mě nezlobí.“

Jermaine se rozohnil: „Pro ni neexistuje žádná omluva...“

Juliana došla k autu rodiny Leachových a nastoupila, aniž by věnovala pozornost tomu, co říkají.

Philip se na ně podíval a řekl Jermainovi: „Pane Lewisi, rodina Leachových se o vaši dceru dobře postará.“

Jermaine měl v tu chvíli příliš starostí o Selene, než aby se staral o to, jak se rodina Leachových bude chovat k Julianě.

Philip se rozloučil a nastoupil do auta a Jermaine se ani nepodíval nahoru, dokud auto nezmizelo.

Bál se jen o Selene, která byla strčena do bazénku.

Jak napovídalo její jméno, Selene byla vždy měsícem obklopeným myriádou hvězd.

V autě se Philip díval do zpětného zrcátka na Julianu, která vypadala klidně a bez emocí, jako by se jí nic z toho netýkalo.

Zdála se být úplně jiná než ta Juliana, o které se mluvilo.

Když dorazili k domu Leachových, který byl jasně osvětlený, byla už tma.

Starý pan Leach seděl v obývacím pokoji a sledoval, jak Juliana vchází.

Komorník řekl: „Pane, to je slečna Lewisová.“

Starý pan Leach vzhlédl k Julianě a byl mírně překvapen, protože vypadala úplně jinak než na fotkách, které viděl.

Juliana na fotkách měla zrzavé vlasy, kouřové líčení a rudé rty a působila jako chuligánka.

Ale teď Juliana s růžovými rty a pěknými bílými zuby vypadala důstojně a velkoryse, ale také odtažitě a hrdě jako vlk, což bylo trochu podobné jeho vnukovi.

Juliana mírně přikývla a zdvořile pozdravila: „Pane Leachi.“

Starý pan Leach byl docela spokojený, že je velkorysá a ani trochu bázlivá: „Je mi jedno, jaká jsi byla dřív. Dokud se budeš chovat slušně a plnit své povinnosti jako mladá dáma, rodina Leachových na tebe nebude přísná.“