Dav na Bensona zíral v němém úžasu.

Mluvil o utětí rukou? To přece nebylo jako sekat prasečí nožičky nebo hlávku zelí!

Jak to mohl vyslovit s takovou lehkostí?

Zoina tvář v okamžiku zbledla a naplnila se děsem. Bez ohledu na bolest padla na kolena a žadonila o odpuštění: "Pane Leachi, vím, že jsem udělala chybu. Nezlobte se na mě, prosím."

Byl to Benson, o němž se vědělo, že byl více než deset let