Odalys ze sebe vydala krátký, výsměšný smích, oči se jí zúžily, když si Atlase měřila od hlavy k patě, jako by odhadovala něco ubohého.

Ta tvář – kdysi tak pohledná a plná šarmu – jí teď připadala zlověstná, téměř plazí, prosakující záští. ‚Jak sakra je možné, že jsem to dřív neviděla?‘ pomyslela si a v hrudi se jí zkroutil odpor.

„Vážně? Tobě na ní tak záleží?“ řekla tónem ostrým a kousavým. „Tak