Rafaelův pohled se zakalil, oči měl vytřeštěné s jakousi naivní, pošetilou jasností. Zmatek v nich se prohluboval, když na ni zíral.

Odalys se k němu sklonila, aby zachytila jeho pohled, její hlas byl tichý, ale ostrý. „Nebyl jsi to ty, kdo zabil tu rodinu?“

Pokračovala a její slova visela ve vzduchu jako úder hromu: „Vzpomínáš si, jak zemřeli? Připomínají ti jejich zranění ta, která si neseš ty?“