Lee a Odalys si vyměnili krátký, chápavý úsměv, když tam spolu stáli. Jejich pouto, ačkoliv nové, bylo založeno na tichém porozumění.

„Tak já tedy půjdu,“ řekl Lee tichým, ale vřelým hlasem.

Když se otočil k odchodu, zarazil se, jako by ho přepadla náhlá myšlenka. Sáhl do kapsy, něco vytáhl a neobratně to podal Odalys.

„Tohle vyrobila moje dcera – trvala na tom, abych vám to přinesl. Říkala, že po